Blog

Jsou v životě lidském chvíle, kdy si tento musí půjčit peníze. Protože ne vždy máme těchto dostatek a tu a tam se prostě stane, že jich potřebujeme náhle nezbytně více, než kolik jich leží v našem prasátku.
Člověk se tak musí obrátit na někoho, kdo naopak peníze v držení má a je ochoten je dotyčnému půjčit. Což je zpravidla nejlevnější v případě, kdy si půjčujeme od našich blízkých, od rodinných příslušníků nebo dobrých přátel, kteří jsou ochotni na vás nevydělávat, mírně tratit a podstoupit určité riziko, že už se s penězi také nemusejí shledat, aniž by za to něco chtěli.

Půjčky mezi cizími lidmi nebo mezi lidmi a finančními institucemi však tohoto druhu nejsou. Finanční instituce své klienty vesměs zase až tak dobře neznají a nemají s nimi natolik důvěrné vztahy, aby jim přikleply nějaké ty peníze zadarmo, a také tu nejsou od toho, aby dělaly charitu, nýbrž aby vydělávaly. A proto je třeba smířit se s tím, že banka nebo nějaký jiný poskytovatel úvěrů za své peníze žádají úroky. Sumičku peněz, jež jim má kompenzovat riziko, že už své peníze také nikdy nemusí uvidět, peníze, jež jim garantují, že jejich jmění nebude kvůli inflaci pozbývat na hodnotě.
Úroky bývají pochopitelně různé. Záleží na tom, nakolik je takový úvěr rizikový, na výši inflace, na tom, kolik chce poskytovatel na takové půjčce vydělat, na neviditelné ruce trhu,…
Je toho hodně, co může výši úroků ovlivnit. A proto úroky někdy rostou a jindy pro změnu klesají.
A když takové zprvu vysoké úroky začnou klesat a poskytovatel úvěru se k témuž kroku nemá, je vhodné přistoupit k refinancování takové půjčky. Tedy změnit svůj dosavadní úvěr nebo i více úvěrů, za něž se člověk nedoplatí, na úvěr jiný, výhodněji úročený. Zatímco takový zadlužený člověk doposud platí vysoké splátky, může klidně již od dalšího měsíce splácet výrazně méně a polepšit si tak. Díky delšímu splátkovému období může doufat i ve snížení splátek, jež pak snáze zvládá, díky beztrestné možnosti splácet jednorázově i více se může pro změnu lehce zbavit povinnosti platit úroky déle, než je nezbytně nutné.

Jenom blázen by platit více, než musí. Rozumný člověk se stará, zjišťuje, zda by to, co má, nešlo udělat nějak lépe. A jednoho dne tak třeba přijde na to, že se dá vyplnit patřičný kontaktní formulář a finanční specialista mu bezplatně zpracuje nabídku, jež se věru může vyplatit. Zejména jedná-li se o klienta bez záznamu v rejstříku dlužníků.
Je-li člověk hloupý, ať si klidně platí víc, než je zdrávo. Ale má-li jeden všech pět pohromadě, proč to nezkusit, že? Když jde o peníze, které člověk může vždycky využít nějak lépe. Než aby je cpal někomu jenom tak do chřtánu.

Jo jo, je to tak, je nás hodně, co se tomu věnujeme. Přiznávám, že jsem tomu propadla asi před šesti lety. A nejsem sama. Každý si ho ale zakládá za jiným účelem. Jeden pro to, aby sděloval, jak cvičí a jaké dělá pokroky, druhý vypráví, co se dělo ve škole, jiný si vylévá srdce, protože má pocit, že psát si soukromě do deníčku, mu nestačí. Potřebuje si postěžovat, nebo se radovat veřejně. Někdo vkládá recepty, které nejdřív vyzkouší, ale také se občas najde člověk, který dokáže popisovat všední situace s takovým humorem, až ho někdo objeví a vydá mu jeho příběhy knižně.

Horší ale je, když bloguje človíček, který neumí pořádně rodnou řeč. Hovorová čeština není to podstatné, ale psát s hrubkami a ještě se urážet, když ho někdo upozorní, je už do nebe volající. Odpovědi typu „ já si tu můžu psát, jak chci, protože to je moje stránka“, nebo „ co je ti do toho ty de…e“ mi připadají dost hloupé od člověka, který si myslí, že není ostuda neumět česky.
Chápu, že ne každý je schopný se naučit shodu podmětu s přísudkem, či vyjmenovaná slova, ale já bych se styděla v takovém případě cokoli zveřejňovat. Ale zase je tu otázka, jestli sami vnímají, že jazyk neovládají.
Není nutné, aby člověk psal jen monotematicky. I když jsou čtenáři, co se chtějí dozvědět, jaký den ten dotyčný měl, za chvíli to začne nudit. Proto je fajn, když jeden den si vylijeme srdce a další článek je o rošťárnách našeho zvířete, nebo dítěte, pokud píše nějaký rodič. Ale i vymyšlený příběh nemusí nikoho nudit. Nemusíme vkládat jen seriózní věci. Hlavní je, aby se návštěvník nenudil a rád se k nám vracel.
Ale jsou tu i lidé, kteří pouze navštěvují blogy a čtou články. Někdo má k tomu co říct, tak komentuje, jiný jenom v komentářích uráží. Ano, jsou takoví. Jeden čas se rozmohl nešvar, kdy ti, co měli malou návštěvnost a počet byl pro ně zásadní, navštěvovali další a tam dávali komentáře „ píšeš hnusně, já píšu stokrát líp“ a podobně. Doufali, že se ostatní chytí a navštíví jejich blog, kde vlastně nebylo nic zajímavého, ale jim to zvedl počet návštěv. Sice jsem dodneška nepochopila, proč je tak moc důležité číslo, ale budiž, děti jsou děti.

Pak jsou ti, co rádi rýpou a rozčilují, aby člověk na jejich popichování reagoval nějakým naštvaným článkem. Jasně, že se mi to stalo. Normálně jsem nalítla trollovi a nechala se vyprovokovat.
Když jsem se uklidnila a došlo mi, jakou hloupost dělám, naštvané články jsem smazala a pod dalšími jsem začala zakazovat komentáře.
Myslím, že ostatní blogeři to znají také. Občas se najde nějaký provokatér, který se baví tím, jak vytáčí ostatní.
Kašlete na ně. Buď zakažte komentáře, nebo jejich kecy vymažte a nereagujte. Takový člověk vás přece nemůže vytočit a odradit od blogování. Vás to baví a to je nejdůležitější.

Jo jo, je to tak, je nás hodně, co se tomu věnujeme. Přiznávám, že jsem tomu propadla asi před šesti lety. A nejsem sama. Každý si ho ale zakládá za jiným účelem. Jeden pro to, aby sděloval, jak cvičí a jaké dělá pokroky, druhý vypráví, co se dělo ve škole, jiný si vylévá srdce, protože má pocit, že psát si soukromě do deníčku, mu nestačí. Potřebuje si postěžovat, nebo se radovat veřejně. Někdo vkládá recepty, které nejdřív vyzkouší, ale také se občas najde člověk, který dokáže popisovat všední situace s takovým humorem, až ho někdo objeví a vydá mu jeho příběhy knižně.

Horší ale je, když bloguje človíček, který neumí pořádně rodnou řeč. Hovorová čeština není to podstatné, ale psát s hrubkami a ještě se urážet, když ho někdo upozorní, je už do nebe volající. Odpovědi typu „ já si tu můžu psát, jak chci, protože to je moje stránka“, nebo „ co je ti do toho ty de…e“ mi připadají dost hloupé od člověka, který si myslí, že není ostuda neumět česky.
Chápu, že ne každý je schopný se naučit shodu podmětu s přísudkem, či vyjmenovaná slova, ale já bych se styděla v takovém případě cokoli zveřejňovat. Ale zase je tu otázka, jestli sami vnímají, že jazyk neovládají.
Není nutné, aby člověk psal jen monotematicky. I když jsou čtenáři, co se chtějí dozvědět, jaký den ten dotyčný měl, za chvíli to začne nudit. Proto je fajn, když jeden den si vylijeme srdce a další článek je o rošťárnách našeho zvířete, nebo dítěte, pokud píše nějaký rodič. Ale i vymyšlený příběh nemusí nikoho nudit. Nemusíme vkládat jen seriózní věci. Hlavní je, aby se návštěvník nenudil a rád se k nám vracel.
Ale jsou tu i lidé, kteří pouze navštěvují blogy a čtou články. Někdo má k tomu co říct, tak komentuje, jiný jenom v komentářích uráží. Ano, jsou takoví. Jeden čas se rozmohl nešvar, kdy ti, co měli malou návštěvnost a počet byl pro ně zásadní, navštěvovali další a tam dávali komentáře „ píšeš hnusně, já píšu stokrát líp“ a podobně. Doufali, že se ostatní chytí a navštíví jejich blog, kde vlastně nebylo nic zajímavého, ale jim to zvedl počet návštěv. Sice jsem dodneška nepochopila, proč je tak moc důležité číslo, ale budiž, děti jsou děti.

Pak jsou ti, co rádi rýpou a rozčilují, aby člověk na jejich popichování reagoval nějakým naštvaným článkem. Jasně, že se mi to stalo. Normálně jsem nalítla trollovi a nechala se vyprovokovat.
Když jsem se uklidnila a došlo mi, jakou hloupost dělám, naštvané články jsem smazala a pod dalšími jsem začala zakazovat komentáře.
Myslím, že ostatní blogeři to znají také. Občas se najde nějaký provokatér, který se baví tím, jak vytáčí ostatní.
Kašlete na ně. Buď zakažte komentáře, nebo jejich kecy vymažte a nereagujte. Takový člověk vás přece nemůže vytočit a odradit od blogování. Vás to baví a to je nejdůležitější.

Jo jo, je to tak, je nás hodně, co se tomu věnujeme. Přiznávám, že jsem tomu propadla asi před šesti lety. A nejsem sama. Každý si ho ale zakládá za jiným účelem. Jeden pro to, aby sděloval, jak cvičí a jaké dělá pokroky, druhý vypráví, co se dělo ve škole, jiný si vylévá srdce, protože má pocit, že psát si soukromě do deníčku, mu nestačí. Potřebuje si postěžovat, nebo se radovat veřejně. Někdo vkládá recepty, které nejdřív vyzkouší, ale také se občas najde člověk, který dokáže popisovat všední situace s takovým humorem, až ho někdo objeví a vydá mu jeho příběhy knižně.

Horší ale je, když bloguje človíček, který neumí pořádně rodnou řeč. Hovorová čeština není to podstatné, ale psát s hrubkami a ještě se urážet, když ho někdo upozorní, je už do nebe volající. Odpovědi typu „ já si tu můžu psát, jak chci, protože to je moje stránka“, nebo „ co je ti do toho ty de…e“ mi připadají dost hloupé od člověka, který si myslí, že není ostuda neumět česky.
Chápu, že ne každý je schopný se naučit shodu podmětu s přísudkem, či vyjmenovaná slova, ale já bych se styděla v takovém případě cokoli zveřejňovat. Ale zase je tu otázka, jestli sami vnímají, že jazyk neovládají.
Není nutné, aby člověk psal jen monotematicky. I když jsou čtenáři, co se chtějí dozvědět, jaký den ten dotyčný měl, za chvíli to začne nudit. Proto je fajn, když jeden den si vylijeme srdce a další článek je o rošťárnách našeho zvířete, nebo dítěte, pokud píše nějaký rodič. Ale i vymyšlený příběh nemusí nikoho nudit. Nemusíme vkládat jen seriózní věci. Hlavní je, aby se návštěvník nenudil a rád se k nám vracel.
Ale jsou tu i lidé, kteří pouze navštěvují blogy a čtou články. Někdo má k tomu co říct, tak komentuje, jiný jenom v komentářích uráží. Ano, jsou takoví. Jeden čas se rozmohl nešvar, kdy ti, co měli malou návštěvnost a počet byl pro ně zásadní, navštěvovali další a tam dávali komentáře „ píšeš hnusně, já píšu stokrát líp“ a podobně. Doufali, že se ostatní chytí a navštíví jejich blog, kde vlastně nebylo nic zajímavého, ale jim to zvedl počet návštěv. Sice jsem dodneška nepochopila, proč je tak moc důležité číslo, ale budiž, děti jsou děti.

Pak jsou ti, co rádi rýpou a rozčilují, aby člověk na jejich popichování reagoval nějakým naštvaným článkem. Jasně, že se mi to stalo. Normálně jsem nalítla trollovi a nechala se vyprovokovat.
Když jsem se uklidnila a došlo mi, jakou hloupost dělám, naštvané články jsem smazala a pod dalšími jsem začala zakazovat komentáře.
Myslím, že ostatní blogeři to znají také. Občas se najde nějaký provokatér, který se baví tím, jak vytáčí ostatní.
Kašlete na ně. Buď zakažte komentáře, nebo jejich kecy vymažte a nereagujte. Takový člověk vás přece nemůže vytočit a odradit od blogování. Vás to baví a to je nejdůležitější.

Jo jo, je to tak, je nás hodně, co se tomu věnujeme. Přiznávám, že jsem tomu propadla asi před šesti lety. A nejsem sama. Každý si ho ale zakládá za jiným účelem. Jeden pro to, aby sděloval, jak cvičí a jaké dělá pokroky, druhý vypráví, co se dělo ve škole, jiný si vylévá srdce, protože má pocit, že psát si soukromě do deníčku, mu nestačí. Potřebuje si postěžovat, nebo se radovat veřejně. Někdo vkládá recepty, které nejdřív vyzkouší, ale také se občas najde člověk, který dokáže popisovat všední situace s takovým humorem, až ho někdo objeví a vydá mu jeho příběhy knižně.

Horší ale je, když bloguje človíček, který neumí pořádně rodnou řeč. Hovorová čeština není to podstatné, ale psát s hrubkami a ještě se urážet, když ho někdo upozorní, je už do nebe volající. Odpovědi typu „ já si tu můžu psát, jak chci, protože to je moje stránka“, nebo „ co je ti do toho ty de…e“ mi připadají dost hloupé od člověka, který si myslí, že není ostuda neumět česky.
Chápu, že ne každý je schopný se naučit shodu podmětu s přísudkem, či vyjmenovaná slova, ale já bych se styděla v takovém případě cokoli zveřejňovat. Ale zase je tu otázka, jestli sami vnímají, že jazyk neovládají.
Není nutné, aby člověk psal jen monotematicky. I když jsou čtenáři, co se chtějí dozvědět, jaký den ten dotyčný měl, za chvíli to začne nudit. Proto je fajn, když jeden den si vylijeme srdce a další článek je o rošťárnách našeho zvířete, nebo dítěte, pokud píše nějaký rodič. Ale i vymyšlený příběh nemusí nikoho nudit. Nemusíme vkládat jen seriózní věci. Hlavní je, aby se návštěvník nenudil a rád se k nám vracel.
Ale jsou tu i lidé, kteří pouze navštěvují blogy a čtou články. Někdo má k tomu co říct, tak komentuje, jiný jenom v komentářích uráží. Ano, jsou takoví. Jeden čas se rozmohl nešvar, kdy ti, co měli malou návštěvnost a počet byl pro ně zásadní, navštěvovali další a tam dávali komentáře „ píšeš hnusně, já píšu stokrát líp“ a podobně. Doufali, že se ostatní chytí a navštíví jejich blog, kde vlastně nebylo nic zajímavého, ale jim to zvedl počet návštěv. Sice jsem dodneška nepochopila, proč je tak moc důležité číslo, ale budiž, děti jsou děti.

Pak jsou ti, co rádi rýpou a rozčilují, aby člověk na jejich popichování reagoval nějakým naštvaným článkem. Jasně, že se mi to stalo. Normálně jsem nalítla trollovi a nechala se vyprovokovat.
Když jsem se uklidnila a došlo mi, jakou hloupost dělám, naštvané články jsem smazala a pod dalšími jsem začala zakazovat komentáře.
Myslím, že ostatní blogeři to znají také. Občas se najde nějaký provokatér, který se baví tím, jak vytáčí ostatní.
Kašlete na ně. Buď zakažte komentáře, nebo jejich kecy vymažte a nereagujte. Takový člověk vás přece nemůže vytočit a odradit od blogování. Vás to baví a to je nejdůležitější.

Jo jo, je to tak, je nás hodně, co se tomu věnujeme. Přiznávám, že jsem tomu propadla asi před šesti lety. A nejsem sama. Každý si ho ale zakládá za jiným účelem. Jeden pro to, aby sděloval, jak cvičí a jaké dělá pokroky, druhý vypráví, co se dělo ve škole, jiný si vylévá srdce, protože má pocit, že psát si soukromě do deníčku, mu nestačí. Potřebuje si postěžovat, nebo se radovat veřejně. Někdo vkládá recepty, které nejdřív vyzkouší, ale také se občas najde člověk, který dokáže popisovat všední situace s takovým humorem, až ho někdo objeví a vydá mu jeho příběhy knižně.

Horší ale je, když bloguje človíček, který neumí pořádně rodnou řeč. Hovorová čeština není to podstatné, ale psát s hrubkami a ještě se urážet, když ho někdo upozorní, je už do nebe volající. Odpovědi typu „ já si tu můžu psát, jak chci, protože to je moje stránka“, nebo „ co je ti do toho ty de…e“ mi připadají dost hloupé od člověka, který si myslí, že není ostuda neumět česky.
Chápu, že ne každý je schopný se naučit shodu podmětu s přísudkem, či vyjmenovaná slova, ale já bych se styděla v takovém případě cokoli zveřejňovat. Ale zase je tu otázka, jestli sami vnímají, že jazyk neovládají.
Není nutné, aby člověk psal jen monotematicky. I když jsou čtenáři, co se chtějí dozvědět, jaký den ten dotyčný měl, za chvíli to začne nudit. Proto je fajn, když jeden den si vylijeme srdce a další článek je o rošťárnách našeho zvířete, nebo dítěte, pokud píše nějaký rodič. Ale i vymyšlený příběh nemusí nikoho nudit. Nemusíme vkládat jen seriózní věci. Hlavní je, aby se návštěvník nenudil a rád se k nám vracel.
Ale jsou tu i lidé, kteří pouze navštěvují blogy a čtou články. Někdo má k tomu co říct, tak komentuje, jiný jenom v komentářích uráží. Ano, jsou takoví. Jeden čas se rozmohl nešvar, kdy ti, co měli malou návštěvnost a počet byl pro ně zásadní, navštěvovali další a tam dávali komentáře „ píšeš hnusně, já píšu stokrát líp“ a podobně. Doufali, že se ostatní chytí a navštíví jejich blog, kde vlastně nebylo nic zajímavého, ale jim to zvedl počet návštěv. Sice jsem dodneška nepochopila, proč je tak moc důležité číslo, ale budiž, děti jsou děti.

Pak jsou ti, co rádi rýpou a rozčilují, aby člověk na jejich popichování reagoval nějakým naštvaným článkem. Jasně, že se mi to stalo. Normálně jsem nalítla trollovi a nechala se vyprovokovat.
Když jsem se uklidnila a došlo mi, jakou hloupost dělám, naštvané články jsem smazala a pod dalšími jsem začala zakazovat komentáře.
Myslím, že ostatní blogeři to znají také. Občas se najde nějaký provokatér, který se baví tím, jak vytáčí ostatní.
Kašlete na ně. Buď zakažte komentáře, nebo jejich kecy vymažte a nereagujte. Takový člověk vás přece nemůže vytočit a odradit od blogování. Vás to baví a to je nejdůležitější.

Jo jo, je to tak, je nás hodně, co se tomu věnujeme. Přiznávám, že jsem tomu propadla asi před šesti lety. A nejsem sama. Každý si ho ale zakládá za jiným účelem. Jeden pro to, aby sděloval, jak cvičí a jaké dělá pokroky, druhý vypráví, co se dělo ve škole, jiný si vylévá srdce, protože má pocit, že psát si soukromě do deníčku, mu nestačí. Potřebuje si postěžovat, nebo se radovat veřejně. Někdo vkládá recepty, které nejdřív vyzkouší, ale také se občas najde člověk, který dokáže popisovat všední situace s takovým humorem, až ho někdo objeví a vydá mu jeho příběhy knižně.

Horší ale je, když bloguje človíček, který neumí pořádně rodnou řeč. Hovorová čeština není to podstatné, ale psát s hrubkami a ještě se urážet, když ho někdo upozorní, je už do nebe volající. Odpovědi typu „ já si tu můžu psát, jak chci, protože to je moje stránka“, nebo „ co je ti do toho ty de…e“ mi připadají dost hloupé od člověka, který si myslí, že není ostuda neumět česky.
Chápu, že ne každý je schopný se naučit shodu podmětu s přísudkem, či vyjmenovaná slova, ale já bych se styděla v takovém případě cokoli zveřejňovat. Ale zase je tu otázka, jestli sami vnímají, že jazyk neovládají.
Není nutné, aby člověk psal jen monotematicky. I když jsou čtenáři, co se chtějí dozvědět, jaký den ten dotyčný měl, za chvíli to začne nudit. Proto je fajn, když jeden den si vylijeme srdce a další článek je o rošťárnách našeho zvířete, nebo dítěte, pokud píše nějaký rodič. Ale i vymyšlený příběh nemusí nikoho nudit. Nemusíme vkládat jen seriózní věci. Hlavní je, aby se návštěvník nenudil a rád se k nám vracel.
Ale jsou tu i lidé, kteří pouze navštěvují blogy a čtou články. Někdo má k tomu co říct, tak komentuje, jiný jenom v komentářích uráží. Ano, jsou takoví. Jeden čas se rozmohl nešvar, kdy ti, co měli malou návštěvnost a počet byl pro ně zásadní, navštěvovali další a tam dávali komentáře „ píšeš hnusně, já píšu stokrát líp“ a podobně. Doufali, že se ostatní chytí a navštíví jejich blog, kde vlastně nebylo nic zajímavého, ale jim to zvedl počet návštěv. Sice jsem dodneška nepochopila, proč je tak moc důležité číslo, ale budiž, děti jsou děti.

Pak jsou ti, co rádi rýpou a rozčilují, aby člověk na jejich popichování reagoval nějakým naštvaným článkem. Jasně, že se mi to stalo. Normálně jsem nalítla trollovi a nechala se vyprovokovat.
Když jsem se uklidnila a došlo mi, jakou hloupost dělám, naštvané články jsem smazala a pod dalšími jsem začala zakazovat komentáře.
Myslím, že ostatní blogeři to znají také. Občas se najde nějaký provokatér, který se baví tím, jak vytáčí ostatní.
Kašlete na ně. Buď zakažte komentáře, nebo jejich kecy vymažte a nereagujte. Takový člověk vás přece nemůže vytočit a odradit od blogování. Vás to baví a to je nejdůležitější.

Jo jo, je to tak, je nás hodně, co se tomu věnujeme. Přiznávám, že jsem tomu propadla asi před šesti lety. A nejsem sama. Každý si ho ale zakládá za jiným účelem. Jeden pro to, aby sděloval, jak cvičí a jaké dělá pokroky, druhý vypráví, co se dělo ve škole, jiný si vylévá srdce, protože má pocit, že psát si soukromě do deníčku, mu nestačí. Potřebuje si postěžovat, nebo se radovat veřejně. Někdo vkládá recepty, které nejdřív vyzkouší, ale také se občas najde člověk, který dokáže popisovat všední situace s takovým humorem, až ho někdo objeví a vydá mu jeho příběhy knižně.

Horší ale je, když bloguje človíček, který neumí pořádně rodnou řeč. Hovorová čeština není to podstatné, ale psát s hrubkami a ještě se urážet, když ho někdo upozorní, je už do nebe volající. Odpovědi typu „ já si tu můžu psát, jak chci, protože to je moje stránka“, nebo „ co je ti do toho ty de…e“ mi připadají dost hloupé od člověka, který si myslí, že není ostuda neumět česky.
Chápu, že ne každý je schopný se naučit shodu podmětu s přísudkem, či vyjmenovaná slova, ale já bych se styděla v takovém případě cokoli zveřejňovat. Ale zase je tu otázka, jestli sami vnímají, že jazyk neovládají.
Není nutné, aby člověk psal jen monotematicky. I když jsou čtenáři, co se chtějí dozvědět, jaký den ten dotyčný měl, za chvíli to začne nudit. Proto je fajn, když jeden den si vylijeme srdce a další článek je o rošťárnách našeho zvířete, nebo dítěte, pokud píše nějaký rodič. Ale i vymyšlený příběh nemusí nikoho nudit. Nemusíme vkládat jen seriózní věci. Hlavní je, aby se návštěvník nenudil a rád se k nám vracel.
Ale jsou tu i lidé, kteří pouze navštěvují blogy a čtou články. Někdo má k tomu co říct, tak komentuje, jiný jenom v komentářích uráží. Ano, jsou takoví. Jeden čas se rozmohl nešvar, kdy ti, co měli malou návštěvnost a počet byl pro ně zásadní, navštěvovali další a tam dávali komentáře „ píšeš hnusně, já píšu stokrát líp“ a podobně. Doufali, že se ostatní chytí a navštíví jejich blog, kde vlastně nebylo nic zajímavého, ale jim to zvedl počet návštěv. Sice jsem dodneška nepochopila, proč je tak moc důležité číslo, ale budiž, děti jsou děti.

Pak jsou ti, co rádi rýpou a rozčilují, aby člověk na jejich popichování reagoval nějakým naštvaným článkem. Jasně, že se mi to stalo. Normálně jsem nalítla trollovi a nechala se vyprovokovat.
Když jsem se uklidnila a došlo mi, jakou hloupost dělám, naštvané články jsem smazala a pod dalšími jsem začala zakazovat komentáře.
Myslím, že ostatní blogeři to znají také. Občas se najde nějaký provokatér, který se baví tím, jak vytáčí ostatní.
Kašlete na ně. Buď zakažte komentáře, nebo jejich kecy vymažte a nereagujte. Takový člověk vás přece nemůže vytočit a odradit od blogování. Vás to baví a to je nejdůležitější.

Jo jo, je to tak, je nás hodně, co se tomu věnujeme. Přiznávám, že jsem tomu propadla asi před šesti lety. A nejsem sama. Každý si ho ale zakládá za jiným účelem. Jeden pro to, aby sděloval, jak cvičí a jaké dělá pokroky, druhý vypráví, co se dělo ve škole, jiný si vylévá srdce, protože má pocit, že psát si soukromě do deníčku, mu nestačí. Potřebuje si postěžovat, nebo se radovat veřejně. Někdo vkládá recepty, které nejdřív vyzkouší, ale také se občas najde člověk, který dokáže popisovat všední situace s takovým humorem, až ho někdo objeví a vydá mu jeho příběhy knižně.

Horší ale je, když bloguje človíček, který neumí pořádně rodnou řeč. Hovorová čeština není to podstatné, ale psát s hrubkami a ještě se urážet, když ho někdo upozorní, je už do nebe volající. Odpovědi typu „ já si tu můžu psát, jak chci, protože to je moje stránka“, nebo „ co je ti do toho ty de…e“ mi připadají dost hloupé od člověka, který si myslí, že není ostuda neumět česky.
Chápu, že ne každý je schopný se naučit shodu podmětu s přísudkem, či vyjmenovaná slova, ale já bych se styděla v takovém případě cokoli zveřejňovat. Ale zase je tu otázka, jestli sami vnímají, že jazyk neovládají.
Není nutné, aby člověk psal jen monotematicky. I když jsou čtenáři, co se chtějí dozvědět, jaký den ten dotyčný měl, za chvíli to začne nudit. Proto je fajn, když jeden den si vylijeme srdce a další článek je o rošťárnách našeho zvířete, nebo dítěte, pokud píše nějaký rodič. Ale i vymyšlený příběh nemusí nikoho nudit. Nemusíme vkládat jen seriózní věci. Hlavní je, aby se návštěvník nenudil a rád se k nám vracel.
Ale jsou tu i lidé, kteří pouze navštěvují blogy a čtou články. Někdo má k tomu co říct, tak komentuje, jiný jenom v komentářích uráží. Ano, jsou takoví. Jeden čas se rozmohl nešvar, kdy ti, co měli malou návštěvnost a počet byl pro ně zásadní, navštěvovali další a tam dávali komentáře „ píšeš hnusně, já píšu stokrát líp“ a podobně. Doufali, že se ostatní chytí a navštíví jejich blog, kde vlastně nebylo nic zajímavého, ale jim to zvedl počet návštěv. Sice jsem dodneška nepochopila, proč je tak moc důležité číslo, ale budiž, děti jsou děti.

Pak jsou ti, co rádi rýpou a rozčilují, aby člověk na jejich popichování reagoval nějakým naštvaným článkem. Jasně, že se mi to stalo. Normálně jsem nalítla trollovi a nechala se vyprovokovat.
Když jsem se uklidnila a došlo mi, jakou hloupost dělám, naštvané články jsem smazala a pod dalšími jsem začala zakazovat komentáře.
Myslím, že ostatní blogeři to znají také. Občas se najde nějaký provokatér, který se baví tím, jak vytáčí ostatní.
Kašlete na ně. Buď zakažte komentáře, nebo jejich kecy vymažte a nereagujte. Takový člověk vás přece nemůže vytočit a odradit od blogování. Vás to baví a to je nejdůležitější.

Jo jo, je to tak, je nás hodně, co se tomu věnujeme. Přiznávám, že jsem tomu propadla asi před šesti lety. A nejsem sama. Každý si ho ale zakládá za jiným účelem. Jeden pro to, aby sděloval, jak cvičí a jaké dělá pokroky, druhý vypráví, co se dělo ve škole, jiný si vylévá srdce, protože má pocit, že psát si soukromě do deníčku, mu nestačí. Potřebuje si postěžovat, nebo se radovat veřejně. Někdo vkládá recepty, které nejdřív vyzkouší, ale také se občas najde člověk, který dokáže popisovat všední situace s takovým humorem, až ho někdo objeví a vydá mu jeho příběhy knižně.

Horší ale je, když bloguje človíček, který neumí pořádně rodnou řeč. Hovorová čeština není to podstatné, ale psát s hrubkami a ještě se urážet, když ho někdo upozorní, je už do nebe volající. Odpovědi typu „ já si tu můžu psát, jak chci, protože to je moje stránka“, nebo „ co je ti do toho ty de…e“ mi připadají dost hloupé od člověka, který si myslí, že není ostuda neumět česky.
Chápu, že ne každý je schopný se naučit shodu podmětu s přísudkem, či vyjmenovaná slova, ale já bych se styděla v takovém případě cokoli zveřejňovat. Ale zase je tu otázka, jestli sami vnímají, že jazyk neovládají.
Není nutné, aby člověk psal jen monotematicky. I když jsou čtenáři, co se chtějí dozvědět, jaký den ten dotyčný měl, za chvíli to začne nudit. Proto je fajn, když jeden den si vylijeme srdce a další článek je o rošťárnách našeho zvířete, nebo dítěte, pokud píše nějaký rodič. Ale i vymyšlený příběh nemusí nikoho nudit. Nemusíme vkládat jen seriózní věci. Hlavní je, aby se návštěvník nenudil a rád se k nám vracel.
Ale jsou tu i lidé, kteří pouze navštěvují blogy a čtou články. Někdo má k tomu co říct, tak komentuje, jiný jenom v komentářích uráží. Ano, jsou takoví. Jeden čas se rozmohl nešvar, kdy ti, co měli malou návštěvnost a počet byl pro ně zásadní, navštěvovali další a tam dávali komentáře „ píšeš hnusně, já píšu stokrát líp“ a podobně. Doufali, že se ostatní chytí a navštíví jejich blog, kde vlastně nebylo nic zajímavého, ale jim to zvedl počet návštěv. Sice jsem dodneška nepochopila, proč je tak moc důležité číslo, ale budiž, děti jsou děti.

Pak jsou ti, co rádi rýpou a rozčilují, aby člověk na jejich popichování reagoval nějakým naštvaným článkem. Jasně, že se mi to stalo. Normálně jsem nalítla trollovi a nechala se vyprovokovat.
Když jsem se uklidnila a došlo mi, jakou hloupost dělám, naštvané články jsem smazala a pod dalšími jsem začala zakazovat komentáře.
Myslím, že ostatní blogeři to znají také. Občas se najde nějaký provokatér, který se baví tím, jak vytáčí ostatní.
Kašlete na ně. Buď zakažte komentáře, nebo jejich kecy vymažte a nereagujte. Takový člověk vás přece nemůže vytočit a odradit od blogování. Vás to baví a to je nejdůležitější.